Cesta (The Road, USA 2009)

Režie: John Hillcoat
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Hrají: Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee, Charlize Theron, Robert Duvall, Guy Pearce, Garret Dillahunt, Michael Kenneth Williams, Molly Parker, Paul Hodge, Jeremy Ambler, Brenna Roth, Aaron Bernard

Nick Cave sliboval emocionálně nabitý soundtrack, Viggo Mortensen silné scény. A skutečně mé očekávání splnili.

Předem musím avizovat, že knižní předlohu od McCarthyho jsem nečetla, nicméně po shlédnutí filmu jsem si ji zařadila na svůj seznam. To už samo o sobě naznačuje, jaký na mě udělal film dojem.

Po vizuální stránce perfektně dotažený film. Téměř celý film se táhne v nejrůznějších odstínech šedé, maximálně hnědé, barvy, což se k postapokalyptickému snímku hodí perfektně. Byl zaprášený, depresivní, hnusný, rozervaný... přesně takový, jaký bych očekávala v tom nejlepším případě. Atmosféru pak dokresloval povedený soundtrack. Bylo to vskutku tíživé a velice rychle mě to vtáhlo.

A o čem že vlastně byl? Jak jsem naznačila, jedná se o postapokalyptický snímek popisující cestu otce a syna na jih, snad za něčím lepším, za nějakým cílem, o kterém stejně tuší, že neexistuje. Ale co jiného by jim zbylo? Cesta, lemovaná zbytky civilizace, přináší strádání, ale i malé útěšné chvilky, lidi zoufalé, zlé, ale i pár těch dobrých. Jo, a taky pár pěkně nechutných scén. Jako protipól pak do děje vstupují záblesky vzpomínek na dřívější život, které tak činí situaci ještě pochmurnější.

Cesta ve mně vzbouřila emoce. Byl to jeden z těch filmů, který vám připomene, jak umí být lidské pokolení zoufalé nízké a ubohé, na druhé straně pak schopné ušlechtilých činů. Ušlechtilost ducha, tu umí hrát Mortensen skvěle, to už víme od Aragorna. A zde nebylo jinak. Vedle toho se trochu tloukl ne tak skvělý výkon malého Kodiho. Dohromady však tvořili dvojici, se kterou se bylo velice jednoduché ztotožnit a jejich příběh pomalu přijmout za vlastní. O to více pak působily i rozpory mezi otcem a synem.

Oproti tomu chvalozpěvu výše bych nyní přeci jen něco vytkla. Film byl velice silný, s velkým filozofickým podtextem, nebo spíše s potenciálem k němu. Jak už je zvykem amerických filmů, bylo celé poselství filmu důkladně předžvýkáno a předloženo k pouhé konzumaci. Ačkoli nějaký prostor divákovi (a i filmu) tvůrci nechali, opět by se dalo polemizovat, jestli by se toto téma nedalo zpracovat lépe. Škoda.

Přesto, po dlouhé době film, u kterého jsem po jeho shlédnutí neměla pocit promarněného času.