Režie: John Hillcoat
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Hrají: Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee, Charlize Theron, Robert Duvall, Guy Pearce, Garret Dillahunt, Michael Kenneth Williams, Molly Parker, Paul Hodge, Jeremy Ambler, Brenna Roth, Aaron Bernard
Nick Cave sliboval emocionálně nabitý soundtrack, Viggo Mortensen silné scény. A skutečně mé očekávání splnili.
Předem musím avizovat, že knižní předlohu od McCarthyho jsem nečetla, nicméně po shlédnutí filmu jsem si ji zařadila na svůj seznam. To už samo o sobě naznačuje, jaký na mě udělal film dojem.
Po vizuální stránce perfektně dotažený film. Téměř celý film se táhne v nejrůznějších odstínech šedé, maximálně hnědé, barvy, což se k postapokalyptickému snímku hodí perfektně. Byl zaprášený, depresivní, hnusný, rozervaný... přesně takový, jaký bych očekávala v tom nejlepším případě. Atmosféru pak dokresloval povedený soundtrack. Bylo to vskutku tíživé a velice rychle mě to vtáhlo.
A o čem že vlastně byl? Jak jsem naznačila, jedná se o postapokalyptický snímek popisující cestu otce a syna na jih, snad za něčím lepším, za nějakým cílem, o kterém stejně tuší, že neexistuje. Ale co jiného by jim zbylo? Cesta, lemovaná zbytky civilizace, přináší strádání, ale i malé útěšné chvilky, lidi zoufalé, zlé, ale i pár těch dobrých. Jo, a taky pár pěkně nechutných scén. Jako protipól pak do děje vstupují záblesky vzpomínek na dřívější život, které tak činí situaci ještě pochmurnější.
Cesta ve mně vzbouřila emoce. Byl to jeden z těch filmů, který vám připomene, jak umí být lidské pokolení zoufalé nízké a ubohé, na druhé straně pak schopné ušlechtilých činů. Ušlechtilost ducha, tu umí hrát Mortensen skvěle, to už víme od Aragorna. A zde nebylo jinak. Vedle toho se trochu tloukl ne tak skvělý výkon malého Kodiho. Dohromady však tvořili dvojici, se kterou se bylo velice jednoduché ztotožnit a jejich příběh pomalu přijmout za vlastní. O to více pak působily i rozpory mezi otcem a synem.
Oproti tomu chvalozpěvu výše bych nyní přeci jen něco vytkla. Film byl velice silný, s velkým filozofickým podtextem, nebo spíše s potenciálem k němu. Jak už je zvykem amerických filmů, bylo celé poselství filmu důkladně předžvýkáno a předloženo k pouhé konzumaci. Ačkoli nějaký prostor divákovi (a i filmu) tvůrci nechali, opět by se dalo polemizovat, jestli by se toto téma nedalo zpracovat lépe. Škoda.
Přesto, po dlouhé době film, u kterého jsem po jeho shlédnutí neměla pocit promarněného času.
Cesta (The Road, USA 2009)
Nekritizuj, nebo budeš zkritizován!
Pro svobodnou tvorbu je dnes doba přímo ideální. Nemáme téměř žádné hranice uměleckého projevu a co víc, své výtvory můžeme prezentovat široké věřejnosti. Díky internetu, svobodě projevu a bezplatným blogovacím systémům. Na druhou stranu před nás tento systém klade nové překážky - požadavky uniformity a zákaz kritiky.
Nechci tvrdit, že nemůžete kritizovat. Samozřejmě, že můžete! Kritiku vítají na všech blozích! Ale asi používají velice malá písmena na ten dodatek: "Kritizovat na vlastní nebezpečí."
Je to takový velice uniformní model. Mladý "umělec" (záměrně v uvozovkách) si založí blog, kde prezentuje vlastní tvorbu, více či méně kvalitní. Většinou žádá svou čtenářskou obec o kritiku a tady narážíme na první problém. O kritiku totiž tito umělci v žádném případě nestojí. To, co chtějí je široká základna obdivovatelů. Pokud si skutečně dovolíte napsat kritiku, je zle. V té chvíli se na vás totiž sesype právě tato fanouškovská základna, v horším případě i autor sám a budete nemilosrdně zlinčováni po internetu.
Pokud neuvedete adresu na svůj blog, web či galerii, budete bezpochyby urážen jako anonymní škůdce, srab, neumětel, závistivec. Pokud na sebe uvedete kontakt, na kterém je prezentace vaší tvorby, očekávejte příliv nadávek a pohany u svých děl. Prostě tomu nerozumíte a nemáte tedy právo vyjádřit svůj názor.
A kdyby náhodou jste byl vysoce uznávaný tvůrce právě v daném oboru (a prozradil to třeba na svém webu), tak jste se jen neshodli ve vkusu a to se stává.
Pochopila jsem, že na blogu je plno umělců s potenciálem akademických malířů, světoznámých fotografů a autorů řady bestsellerů. Zůstává pro mě však záhadou, proč jsou stále členy tak "nízké komunity".
Asi nějaký převlek nebo co.
Leo Babauta: Život bez starostí
Když se řekne Leo Babauta, mnohým vytane v mysli pojem minimalismus. Babauta je horlivým praktikujícím minimalistou a zároveň propagátorem této myšlenky. A o tom je i jeho kniha Život bez starostí.
Dalo by se říci, že sama kniha je minimalistická. Jednotlivé kapitoly jsou vlastně krátké články, které Babauta uveřejňoval na svém blogu a na jejichž vzniku měli podíl i čtenáři. V těchto krátkých částech autor postupně čtenáři dávkuje jakýsi návod či spíše inspiraci pro spokojenější život.
Základní myšlenka je jak jinak než prostá. V principu: pokud se zbavíte zbytečných statků a společností uměle vytvořených a nepotřebných hodnot, zbavíte se též starostí a otevřete si cestu ke spokojenému životu bez starostí. Při širším rozboru však tato myšlenka dostává až nečekaný rozměr a jakkoli ve Vás vzbudila či nevzbudila odpor, během četby své stanovisko zajisté několikrát přehodnotíte.
Ač jsem nikdy nebyla stoupencem minimalismu (ovšem pozor, ani odpůrcem), během čtení Babautovy knihy se můj postoj pomalu nachyloval souhlasným směrem. Autor několikrát sám podotýká, že se jedná o jeho osobní zkušenost a své myšlenky striktně neobhajuje jako jediné možné. Naopak, ponechává zde prostor pro čtenáře a jeho osobní potřebu. Jako by říkal: "Zde jsou mé názory, prohlédněte si je, popřemýšlejte o nich a pokud se Vám budou hodit, použijte je." Podobně liberální postoj v knihách o motivaci a životní filozofii dost často postrádám.
Velice milým pomocníkem v cestě za životem bez starostí (pokud se rozhodnete po ní vydat) jsou potom bonusové knihy. Kniha Nalezněte svoji vášeň je podnětným čtením, ať už svoji vášeň máte anebo (jako já) zatím hledáte, proč vlastně ráno radostně vyskočit z postele. A jakmile máte svoji vášeň a svůj cíl, využijete 28 cest k osvojení návyku a překonáte další milník své cesty.
Přiznávám, Babauta nalomil můj předešlý názor na minimalismus. Ovlivnil mě. Něco mi předal. A takové knihy stojí za to si, alespoň jednou, přečíst. A to můžete třeba prostřednictvím níže uvedeného odkazu.
Život bez starostí